PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok a půl uběhlo od vydání famózního počinu „Blackwater Park“ švédských náladotvůrců OPETH a už máme co dělat s jeho následovníkem, jehož pozici mu ani trochu nezávidím. Navázat na úspěch bezesporu vrcholního díla v diskografii této pozoruhodné kapely je úkolem nesmírně zavazujícím. V případě OPETH je zcela po právu očekávaná kvalita s přívlastkem nejvyšší a jakékoliv klopýtnutí by se odpouštělo těžce. No, nebudu vás dlouho napínat a řeknu vám rovnou, že špatné, ba do dokonce ani průměrně desky se od OPETH zřejmě nedočkáme. Nejinak je tomu i případě „Delivarance“.
Už nějakou dobu před vydáním „Deliverance“ kapela ohlásila svůj záměr vydat alba dvě. Jedno metalové, jak jsme u nich zvyklí a druhé plné akustických skladeb. Na to si však budeme muset počkat až do března příštího roku. Teď tady máme první polovinu celku, která vychází 4. listopadu na značce Music For Nations. Než jsem sepsal své myšlenky do počítače, snažil jsem se věnovat poslechu „Deliverance“ co nejvíce času a pozornosti. Desku jsem slyšel minimálně patnáckrát a stále tápám ve snaze sdělit vám své dojmy. Ona je to velmi svízelná záležitost, protože v případě současných OPETH vznikají dva rovnocenné a zároveň rozdílné postoje.
První postoj zaujímá jedinec znalý předešlou tvorbu. Starší desky OPETH má velmi dobře naposlouchané a tím pádem mu nezbude nic jiného, než novinkový počin postavit do řady a porovnávat. Nejdůležitějším faktorem se v této chvíli stáva výsledek konfrontace s předchůdcem. Obstojí novinka v porovnání s velice zdatným sokem? Hm, možná budete zklamaní, ale na tuto otázka vám uspokojivě odpovědět nedokážu. Řekl bych, že je to tak půl na půl. Mikael a spol. i nadále dokáží složit překrásné a dlouhé skladby během jejichž průběhu rozehrají strhující festival změn nálad a pocitů. Nadále dokazují během jedné skladby plynule a nenásilně přecházet z hrubého doom metalu do art rockových výšin plných procítěných akustických pasáží. Nadále jejich skladby dokáží i přes svoji gigantickou minutáž skvěle držet pohromadě a žádná hudební odbočka v jejich průběhu nevede do slepé uličky. Nadále je v jejich hudbě patrná inspirace rockovými léty sedmdesátými. Nadále jsou OPETH výjimečnou kapelou ... V tomto ohledu se opravdu nic nemění ...
Překvapením je slyšitelné přitvrzení zvuku a tzv. přitlačení na pilu, čimž se OPETH tak trochu vracejí ke svým počátkům. Jednotlivé skladby tak opět tíhnou více k “čistokrevnému“ doom metalovému znění. Jako by si kapela řekla, že milovníci “unplugged“ písní si přijdou na své s vydáním proklamovaného akustického alba, tak tady to nebudeme zase tolik přehánět.
A na řadu přichází nepříjemná záležitost v podobě porovnávání s minulostí. A právě v tuto chvíli se nedokážu zbavit kacířské myšlenky o menší stagnaci, či dokonce sázce na jistotu. V tomto případě se „Delivarence“ chtě nechtě musí vnímat v těchto souvislostech. Deska už totiž nedisponuje tolika překvapivými momenty jako například již mnohokrát zmiňovaný „Blackwater Park“. Pozorný posluchač v mnoha případech sám pozná, co bude zachvíli následovat. I samotné skladby mému uchu zní poněkud “hitověji“, než bych sám očekával. Objektivně však musím říct, že to OPETH ani nemám za zlé, protože si dost dobře neumím představit, čím by ještě dokázali nějak více překvapit. Nic jiného, než změna hudebního směřování mě nenapadá ...
Tolik postoj stálého posluchače a jak k novince má přistupovat úplný novic, jenž nikdy neokusil sladkost plodů tohoto švédského stromu? Ten, má-li rád náladovou metalou muziku, musí být zcela jistě nadšen gejzírem kreativity a originality, která ho zahltí hned od úvodního tónu první skladby „Wreath“. Bude prožívat nepopsatelné pocity a octne mimo realitu. Jeho mysl bude díky hypnotizující síle této hudby paralyzována a ohromena. Až se vzpamatuje, začne se divit z jakého důvodu mu takovou dobu unikalo něco tak unikátního a místo toho investoval svůj čas a potažmo i peníze do mnoha jiných, zbytečných a nesmyslných desek ... Ano, takovou sílou disponují OPETH i na své šesté desce a to je fakt hoden obdivu.
Popisu jednotlivých skladeb se věnovat nehodlám, protože jak sami jistě uznáte, je to zbytečné. Zbytečná je i tato moje recenze, zbytečná jsou jakákoliv slova. Sežeňte si (nejen) nový OPETH, přečtete jejich texty, pusťte jejich muziku a ... naslouchejte. Opravdu to stojí za to!
OPETH jsou zpět v celé své kráse. Ne tak překvapiví a kreativní, jako na "Blackwater Park", stále však nanejvýš originální a ukazující ostatním směr.
9 / 10
Martin Mendez
- basa
Mikael Åkerfeldt
- kytary, vokály
Peter Lindgren
- kytary
Martin Lopez
- bicí
1. Wreath
2. Deliverance
3. A Fair Judgement
4. For Absent Friends (instrumental)
5. Masters Apprentices
6. By The Pain I See In Others
In Cauda Venenum (2019)
Sorceress (2016)
Pale Communion (2014)
Heritage (2011)
Watershed (2008)
The Roundhouse Tapes (live) (2007)
Ghost Reveries (2005)
Lamentations (DVD) (2004)
Damnation (2003)
Deliverance (2002)
Blackwater Park (2001)
Still Life (1999)
My Arms, Your Hearse (1998)
Live In Rijsel (bootleg) (1996)
Morningrise (1996)
Orchid (1995)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Music For Nations
Stopáž: 60:01
Produkce: Fredrik Nordström
Studio: Nacksving/Maestro Music
Môj vianočný miláčik roku pána 2002. Zvukomaľby, ktoré nikdy neprestanú fascinovať. Veľká škoda stupídnej firemnej politiky, ktorá rozbila pôvodne zamýšľané luxusné dvojbalenie "Deliverance/Damnation" na dva samostatné albumy. Najsilnejšími momentami sú pre mňa aj s odstupom dvoch rokov skladby "A Fair Judgement" (priamy potomok slávnych šľachtických rodov "Face Of Melinda" a "Harvest") a príjemná brutalitka "Masters Apprentices". Spolupráca s Mr. Wilsonom, ktorá započala na predchádzajúcom monolite "Blackwater Park" sa tu prehĺbila do utešených rozmerov.
pre mna zatial vrchol Opeth-u. parada
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.